Promluva 32. neděle mezidobí A

„Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Mt 23, 12).

Prý mám publikovat promluvu. Nebude kdovíjaká, spíš taková imprese nad nedělními texty, které mne tradičně vedou k nám duchovním.


V týdnu jsem se setkal s jedním křesťanem. Hovořili jsme opravdu o lecčems, ale dotkli jsme se i církve. Jeho názory nebyly ani tak optimistické jako spíš idealistické. Zakazoval si realismus. Jeho vnímání skrývalo nejeden paradox.

Když uvažuji o dnešním evangeliu na pozadí onoho setkání, připomínám si kodex kanonického práva a konkrétně dva mně drahé kánony: „Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“ (Kán. 204) Z tohoto privilegia Božích dětí vyplývají zodpovědnosti a práva úplně všech křesťanů od babičky z Horní Dolní po papeže: „Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“ (Kán. 208)

Ten, kdo je gramotný a trochu chápavý, všimne si, že všichni křesťané si jsou skutečně rovni co do činnosti i důstojnosti. Není nikdo důstojnější nebo méně důstojný. Každý křesťan má v těle Kristově svou jedinečnou úlohu, kterou (ne-)spolupůsobí na rozvoji církve. Duch svatý rozděluje dary tak, jak sám chce a jak je to k našemu společnému prospěchu. Například mé kněžství je jeden z charismat Ducha, který nepřidává nic k nějakému povýšení, ba naopak je ke službě. A jen proto, že jsem ho přijal, nejsem někým víc, ale jeden „z“ a „pro“.

Zevšeobecňující závěr nebo apel činit nebudu, ať si ho udělá každý dle svého uvážení. Jak jsem psal na začátku, je to jen má imprese nad nedělními texty a prožitá na základě jednoho jinak velice příjemného rozhovoru.