Promluva 33. neděle mezidobí A

„Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života“ (Přís 31, 12; liturgický překlad).

První čtení ze závěru knihy Přísloví tvoří jakýsi souhrn všech témat, o kterých sbírka mudroslovných hesel pojednávala. „Ženu statečnou“ (Přís 31, 10) tak můžeme chápat jako alegorii na samotnou moudrost anebo jako obraz každého z nás – muže nevyjímaje. Cítíme, že se tento úryvek dotýká především rodinného života a světa práce a obchodu.


V souvislosti s evangeliem o hřivnách se nám nabízí téma tzv. teologie prosperity nebo evangelia prosperity či evangelia úspěchu. To všechno jsou termíny označující určité křesťanské protestantské proudy severní Ameriky druhé poloviny 20. století. Zjednodušeně můžeme tyto proudy popsat následujícím způsobem: Když budeš, člověče, žít mravně, když budeš rozmnožovat Bohem věnované dary, budeš bohatý, zdravý, šťastný, úspěšný, budeš pro druhé vzorem a přitažlivým evangelizátorem a samozřejmě budeš spasen. Kdo by to nebral?

Nejhlubší kořen tohoto přesvědčení musíme hledat v reformaci, především u kalvinismu. Na základě protestantského učení nemá člověk jistotu spásy, neví, zda je předurčen či není – ať už dělá nebo nedělá cokoliv. Jak je možné alespoň odtušit, zda mne Bůh přijme? Buď se mu zcela otevřu a on mne naplní Duchem svatým jako garantem života v posvěcující milosti, nebo naopak budu usilovat o maximální asketismus, vyhasnutí všech vášní, a přijetím své role syna Adamova, který v potu tváře získává chléb. Pokud je vše v pořádku, Bůh žehná, daří se mi dobře a mám jakous takous naději, že jsem to já, kdo je předurčen pro spasení.

V tomto duchovním křesťanském klimatu se rodí kapitalismus, tedy zmnožování majetku jako kapitálu Božího království: „Jestliže vám Bůh ukáže cestu, na níž můžete beze škody pro svou duši a beze škody pro jiné zákonným způsobem vydělat víc než na jiné cestě, a vy odmítnete a dáte se cestou méně výnosnou, pak maříte jeden z účelů svého povolání, zdráháte se být božími správci a přejímat jeho dary, jichž jste měli užít pro něho, až o to požádá. Ne zajisté k rozkoši a k hříchu, ale pro Boha smíte pracovat a bohatnout.“ (WEBER, Max a Jan ŠKODA. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Praha: Mladá fronta, 1997. s. 255.)

Asi chápeme, že na tom je něco pravdy, ale jako celek se jedná o demagogii. Cožpak je možné z Boha dělat počtáře? Je možné chtít po Bohu, aby jednal jako automat? Bůh stvořil všechny a všem nabízí možnost spásy, ne jen některým. Každému dává dary, jak sám chce a od nás žádá radostnou vděčnost, nemít obavy a strach, tyto dary využít, nakolik to umíme. Bůh zvláště miluje chudé a maličké. Bohatství, zdraví a štěstí nejsou nutně známkou požehnání a života v milosti posvěcující. Možná ve smyslu Jobových slov: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Job 1, 21) A o něco dále: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Job 2, 10)

Bohatství v rukou člověka je jedním z velkých pokušení. Je to patrné i na proslulých kazatelích teologie prosperity jako i sledování dějin kapitalismu. Bohatství je určeno k zajištění potřeb svých a těch, které máme na zodpovědnost, ale pak se jedná o prostředek pomoci, solidarity a služby.