Promluva na středu 34. neděle mezidobí I. cyklus

„To vám bude příležitostí k svědectví“ (Lk 21, 13).

Když se budu ohlížet nad svou službou, tak vlastně stále vydávám svědectví. Například dnes jsem naslouchal vojákovi, který mi říkal, že četl internet a tam stálo, že Bůh neexistuje a kdo v něj věří, že je slušně řečeno slabomyslný.


Ptám se na základě slyšeného Božího slova, jaké je moje svědectví? Na koho odkazuje? Jakou víru reprezentuje?

Jeden holandský teolog, jehož jméno je snad nemožné vyslovit (Edward Schillebeeckx), měl ještě v době komunistické totality přednášku v Praze. Při ní mluvil o „horizontalismu“ hlásání, oním náboženským zpovrchněním. Společnost si s námi často neví rady a vidí v nás terapeutickou záchytku, pseudopoetické uskupení, relikt středověku, akční skupinu a já nevím co ještě podobného. Schillebeeckx řekl, že „Církev je svátostí světa. Je ve světě stálým děkovným vítáním přicházejícího Boha.“ Hlásání není jen agitace, reklama, nebo jen apologie víry. Je zjevováním Boha, aktualizací jeho vtělení, je dialogem s Duchem svatým. A není nutné při tom podstupovat soudy, mučení nebo smrt.

I když ve svědectví křesťanských mučedníků hlásání krystalizuje tak nějak zřetelněji. Tak o tom svědčí Tom White: „Již po třicet šest let je sleduji, jak se snaží chytit vítr: neviditelného Ducha Svatého, který po celém světě pracuje v nás i skrze nás. Nepřátelé evangelia usilují chytit tento vítr, aby ho mohli zničit. Na uvěznění křesťanů užívají pouta, řetězy, železné dveře, mříže, beton, bambus, provazy nebo dráty. Přesto je nemožné, aby tito duchovně slepí lidé chytili něco, čemu vlastně vůbec nerozumějí.“

Chtěl bych nás dnes povzbudit k odvaze hlásat – i když jsme nedokonalí, i když je naše srdce neustále očišťované, i když máme strach. A chtěl bych povzbudit k hlubokému ponoru do Boha, nezůstávat na povrchu. Je toho hoden, protože hluboký je.