Promluva 32. neděle mezidobí A

„Myslet totiž na moudrost je svrchovaná prozíravost“ (Mdr 6, 15; liturgický překlad).

„Prozíravost je ctnost, disponující k dobré volbě prostředků, vedoucích k mravně dobrému cíli. Proti prozíravosti je vlastně každý hřích. Nedostatek prozíravosti se projevuje jako zbrklost, nedbalost, nestálost. Přílišná prozíravost končí ve lstivosti.“ (SKOBLÍK, Jiří. Přehled křesťanské etiky. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-357-1. s. 112)


Synonymem prozíravosti je prozřetelnost, a tak hovoříme o Boží prozřetelnosti. Další příbuzná slova jsou opatrnost, rozumnost, důmyslnost nebo předvídavost.

Prozíravost má tedy co dočinění s rozumovým poznáváním, s volbou cíle, kterého chci svým jednáním dosáhnout, nezbytných prostředků a samozřejmě souvisí i s oblastí vztahů ve smyslu „jak mám jednat dobře“.

Chtěl bych konstatovat, že rozum je v církvi povolen, že víra je rozumná, že rozum nám byl dán, abychom přemýšleli – abychom byli prozíraví – a tak se stávali moudrými a podobnými Bohu nejvýš prozíravému.

Chtěl jsem se opřít v této otázce o učení církve a otevřel jsem encykliku sv. Jana Pavla II. Fides et ratio. Není to úplně jednoduché čtení, ale pro hloubavé lidi jistě cenné. Celá encyklika začíná slavnostně: „Víra a rozum jsou dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy.“

Podle svatého Jana Pavla jsou různé druhy pravdy: „Nejpočetnější jsou ty pravdy, jež se opírají o bezprostřední zřejmost nebo které lze potvrdit experimentem; jsou to pravdy týkající se oblasti každodenního života a vědeckého bádání. Na jiné úrovni jsou pravdy filozofického charakteru, k nimž člověk dospívá prostřednictvím spekulativní schopnosti svého intelektu. Konečně existují pravdy náboženské, které mají do určité míry své kořeny i ve filozofii. Jsou obsahem odpovědí, které na poslední otázky dávají ve svých tradicích různá náboženství.“ (Fides et ratio, 30)

Všechno naše poznávání by mělo být zaměřeno na konečný cíl, kterým je Bůh. Všechny uvedené tváře pravdy v něm mají svůj průsečík a nemohou být ve své ryzí podobě protichůdné. Co Bůh utvořil je totiž rozumné, budí v nás úžas a my poznáváním stále jasněji rozumíme jeho plánu spásy. Poznávání nás také přivádí k uznání důstojnosti každého člověka a hodnoty každého tvora, každé věci.

Vážím si věřících, kteří přemýšlejí, kteří se zajímají, studují, bádají, hloubají, diskutují… Praktická víra není jen vzruchem nějakého citu, ale zakládá si na rozumu i rozumu víry.