Promluva na 27. neděle mezidobí A

„Netrapte se žádnou starostí“ (Flp 4, 6).

Vyprávěl mi jeden policejní vyjednávač, jak přemlouval nějakého člověka, který chtěl skočit z mostu. Byla zima, foukal vítr. Trvalo to čtyři hodiny, než si dal onen muž říci a následoval ho. Jakmile přišli k ostatním policistům a záchrance, tak mu nabídli deku a teplý čaj. Onen vyjednávač mi se smutkem řekl: „A mne se tehdy nikdo nezeptal, jestli mi není zima. Nikoho jsem nezajímal.“


Je tolik lidí, kteří jsou podobně zklamaní: prací, kolektivem, blízkými, životním partnerem, svým zdravotním stavem… Je tolik frustrovaných, nešťastných, vnitřně pomačkaných, zraněných, rozčarovaných, dezorientovaných, opuštěných, zahořklých lidí. Je jich mnoho i mezi těmi, kteří slouží, rozdávají se, podepírají druhé, vypadají silně, neoblomně, rozhodně, sebejistě… Pak stačí odložit onu krustičku, masku, slupečku a jsme tváří v tvář chudobě, ubohosti, slabosti.

„A přitom se stačí jen vykecat,“ řekla jedna psycholožka. Každý z nás by měl najít naslouchající ucho a otevřené velkorysé srdce. Nelze stále dávat, je třeba i přijímat. Víte, kolik potkávám lidí žijících v manželství, kteří jsou ve skutečnosti sami, respektive osamocení, bez podpory tišícího a chápajícího slova, bez doteků?

Vedle naslouchajícího přítele je možné říci vše Bohu. Jak toužím po tom, aby lidé nalézali útěchu, pokoj, povzbuzení v modlitbě. Jak toužím, aby onen vyjednávač nepřicházel do kostela jen jednou do roka, jak mi prozradil, ale často. Aby nalezl dveře kostelů otevřené i mimo mši, protože jen tak v něm může spočinout v tichu a v intimitě Boží. Je to náš sdílený hřích, že nejsme schopni mít své chrámy přístupné. Co si tento technický problém zvolit jako hlavní téma nadcházejícího roku a vyřešit ho?