Projev při příležitosti 593. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova

Téma letošního setkání je „Jan Žižka v paměti míst Čech a Moravy“. Přiznávám se opět po roce z nevědomosti fenoménu Žižka, ale určité předpochopení či znalost obecných reálií husitské občanské války mi vnuká ideu k zamyšlení.


Pokud bych měl spojovat Jana Žižku s místy v naší vlasti, pak by to byla dobytá města, vypálené kláštery a duby, na kterých věšel neposlušné vojáky nebo kolemjdoucí, kteří se neztotožnili s ideou husitství. Co čekat od středověku a vojáků, kteří se neřídili Ženevskými konvencemi.

Ostatně, co čekat i dnes od války? Že ušetří města, vesnice či přírodu a vše živé, co tato místa obývá? Otisky války jsou smutné: Guerenica, Coventry, památník míru v Hirošimě, WTC v New Yorku, Kábul či Rakka.

Naše kolektivní svědomí neošidí ani obraty jako „mírové operace“ nebo „humanitární bombardování“. Se smíšenými pocity můžeme stát na bojištích pod monumentálními sochami vojevůdců v hrdých pózách.

Existuje snad někde obraz, plastika či socha Jana Žižky, jak klečí a modlí se za své nepřátele podle slov evangelia? A přitom bych si tolik přál, aby místa bitev minulosti i dneška doprovázela výjevy i slova: „Bratře, odpusť, že jsem stál se zbraní proti tobě, že jsem usiloval o tvůj život, že i ze mě vyhřezla ničivá síla, nakumulované nenávisti, závisti, a chtivosti.“

Co je člověk člověkem, nežije v klidných pokojných ideálních vztazích. Od doby Kaina a Ábela se vzájemně hubíme. Vítězství jednoho a porážka druhého je naší společnou ostudou. Válka je vítězstvím ďáblovým. Jaké štěstí, že máme naději na Boží království a že jediným vítězstvím, kterým se máme chlubit je velikonoční a eschatologický triumf Božího beránka.

Kéž do budoucna každý z nás vynakládá více energie na předcházení konfliktů a budování míru. Kéž nepřidáváme místům naší země další jizvy, kéž je spojujeme spíš se zahradníky, umělci, duchovními, než s válečníky a dobyvateli.