Promluva na středu 24. neděle mezidobí I. cyklus

„Hráli jsme vám a vy jste netancovali“ (Lk 7, 32).

Nedávno jsem byl na návštěvě a celý večer jsme si povídali o víře. Bylo to velice obohacující. Mimo jiného jsem vyjádřil přesvědčení, že Ježíš nebyl vůbec žádný suchar, že byl milým společníkem, žádnou zábavu jistě nezkazil a příkrý byl leda na ty, co si hráli na spravedlivé a dokonalé a z této falešné bohorovnosti soudili druhé.


A ve slovech dnešního evangelia znovu slyšíme ozvěnu Ježíšova dynamického stylu, otevřeného „všem půvabům“ (Romano Penna). Jak může někdo sedět, když hrají k tanci?

Jak může být někdo chladný k životním výzvám? Křesťané přeci umí žít, neživoří. Nenabádám k nevázanosti nebo hédonismu, ale k radosti ze života a všeho krásného, co nabízí. Samozřejmě v místě a míře, jaké jednotlivým aspektům života náleží.

V responsoriálním žalmu jsme mohli slyšet pozvání: „Oslavujte Hospodina!“ Jde ho oslavovat upjatostí, frázemi, strnulostí? To nemohou praktikovat ani ti nejzavilejší asketové. A že by to s námi nešilo, když chceme oslavovat Hospodina, nezávisle na „důstojnosti“ věku či funkce? Nemohu věřit.

S gustem jsem dočetl knihu Marka Váchy Nevyžádané rady mládeži. Doporučuji. Souzní s mým pohledem na život s Bohem, na radost z Boha a ze života, který žijeme jen jednou a strašně rychle. I on vyzývá k tanci: pro radost i pro boj se smutkem.