Promluva při svatohubertské mši v Libčanech

„Ježíš odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: ,Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.‘ Ale Ježíš jim řekl: ,Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!‘ Oni odpověděli: ,Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.‘ On však řekl: ,Přineste mi je sem!‘ Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.“ (Mt 14 13-23)

V evangeliu jsme slyšeli příběh o nasycení pěti tisíců mužů a nepočítaných žen s dětmi. Zázrak, řekneme a jako lidé 21. století o tom budeme hned pochybovat. Myslet si o tom můžeme opravdu cokoliv a nabízím, že se o tom můžeme bavit třeba v průběhu našeho posezení po mši svaté. Vybral jsem toto evangelium kvůli něčemu jinému, co rámuje celý příběh. Tím tématem je samota.


Ježíš chtěl být sám. Popravili mu právě jeho přítele Jana Křtitele, zažíval vypjaté chvíle kontroverzí, byl neustále obklopen lidmi, kteří po něm něco chtěli, vydával se opravdu ze všeho. Tak je logické, že se utíkal do samoty, ticha a modlitby.

Každý z nás samotu také zná. Je trojího druhu: blažená, nebezpečná a tíživá.

Samotu potřebujeme, abychom urovnali nebo utišili myšlenky, svou bolest či vnitřní zmatek. Vzpomeňme na svatého Huberta, který samotu hledal ve chvíli, kdy mu zemřela manželka. Samota je plodná pro umělce, mystiky, myslivce… Někdo samotu potřebuje více jiný méně, ale všichni aspoň trochu. Ten, kdo umí být sám, není povrchní a roztěkaný. Samota zoceluje, bystří a kalibruje jiné smysly. Samota je odpočinkem ve shonu. Prosím, dopřávejme si vzájemně prostor pro samotu.

Druhý typ samoty jsem nazval pracovně jako nebezpečnou. Je to samota pýchy a falešnému pocitu sebedostatečnosti. Jak kdysi řekl Aristoteles: „Štěstí nenáleží těm, kdo sami sobě dostačí.“ A Jan Neruda: „Za hrdost se platí samotou.“ Podle některých vizionářů je v pekle věčná samota.

Třetí typ je tíživý. Už na počátku stvoření Bůh stvořil člověka jako bytost společenskou: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou“ (Gen 2, 18). V knize Kazatel se také píše: „Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.“ (Kaz 4, 1) A v knize žalmů: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“ (Žl 133, 1) Jako lidé, kteří se zajímají o přírodu víc než kdokoliv jiný, víme, že lev či vlk si vyhlédne ve stádě slabý kus, který od stáda oddělí a skolí. Tak i člověk, který je osamocený, se stává kořistí zlého, propadá do závislostí, smutku a zoufalství.

Ne každý člověk, který žije sám, je osamocený. Osamocený může být i ten, kdo je neustále obklopen lidmi. Jeden spisovatel napsal knihu a nazval ji Poušť uprostřed města. Osamoceným muže být i ten, jehož si nikdo naváží, jemuž nikdo nenaslouchá a nebere ho vážně, ten, kdo ztratil smysl života nebo nějaký životní cíl, ten, kdo přišel o svou životní oporu nebo pevné místo ve společnosti.

Bůh je schopen naplnit samotu člověka, ale někdy ne bezezbytku. Předává zodpovědnost i nám. Cítím tedy trojí výzvu: dopřejme si potřebnou samotu a vyhledávejme samotu, která je „nejlepší pěstounkou moudrosti“ (Seneca); zkoumejme, jestli nás pýcha neizoluje od druhých; a konečně nenechávejme ve svém okolí osamocené lidi, byť přiblížit se k nim je někdy podobné, jako přiblížit se k raněnému zvířeti.

Ale pro teď nejsme sami, jsme tu jeden pro druhého a všichni v přítomnosti Boží. Stejně i po této bohoslužbě zůstávejme si blízcí v radosti.