Promluva na památku sv. Vincence z Paula – 27. 9.

„Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc…“ (Lk 9, 1)

Den předcházející Slavnosti svatého Václava je věnován svatému Vincenci z Paula. Nenechme ztratit tuto osobnost ve stínu příprav na oslavu našeho státotvorného světce. V zástupu svatých se setkáváme s knězem, který svůj život zasvětil chudým a jakkoli ubohým. Jak pestrá mozaika světců a jejich charismat! V konfrontaci se stručným životopisem musím jen obdivovat tuto lásku ke konkrétní cílové skupině, která mně není vlastní. Vnímám však, jak mne Bůh volá k těm, kteří jsou chudí jiným způsobem, než je materiální nebo mentální nebo zdravotní nedostatek.


Také si uvědomuji výzvu doby, kterou svatý Vincenc uslyšel a jednal. Dnes to jsou instituce světského charakteru, které si vzaly za svou zodpovědnost péči o chudé a nemocné. Naše církevní společenství pak jen vyplňuje určité mezery v systému. Bohu díky.

Co je však důležité, je zobecnění Vincencova postoje, vyjádřeném v jeho dopise citovaném denní modlitbou církve: „Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Nemusíte se zneklidňovat úzkostí nebo výčitkami svědomí, jestliže pro službu chudým vynecháte modlitbu. Vždyť to není zanedbávání Boha, opustíte-li Boha pro Boha, to znamená, přeruší-li se jedna služba Bohu, aby se pro něj vykonala jiná. A tak zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla, a právě k ní má všechno směřovat.“

Konkrétní pomoc (svému dítěti, kolegovi, studentovi, sousedovi…) se může stát důležitější, než klečet na kolenou. Není potřeba pak mít výčitky svědomí, že jsme se nedomodlili breviář, nesoustředili jsme se na mši, propásli jsme v televizi Cesty víry… Vše je „opuštění Boha pro Boha“. Ježíš nám dává „sílu a moc“ jednat ve prospěch konkrétních lidí. Jednejme tedy směle, rozhodně, bezodkladně, bezmezně.