Promluva na středu 19. neděle mezidobí I. cyklus

„…stal se Juda Boží svatyní“ (Žl 114, 2).

Příběh východu Izraele z Egypta je naprosto klíčovou událostí Starého zákona a příběh toho Nového se v něm dále zrcadlí a nachází interpretační klíč. Co nás však dnes zajímá nejvíce, je skutečnost, že je to Boží lid, který se stává svatyní Hospodina tehdy, když je svobodný, sebe-vědomý, uspořádaný a nechá se vést přímo Hospodinem byť přes pustinu. Svatyní není chrám zbudovaný z kamenů nebo dřeva, ale živé společenství.


Ze 114. žalmu dýchá hrdost rodiče na své děti, které jsou jeho radostí. Pak se musí celý vesmír chvět – v hebrejském jazyce třást se, tedy natřásat se a tedy tančit: „Země, třes se před Pánem…“ (Žl 114, 7) I ty nejbujnější živly musí zkrotnout před dětmi hrdých rodičů: „Moře to vidělo a prchlo, Jordán se obrátil nazpět“ (Žl 114, 3). To pak je rodič silný až tak, že dokáže proměnit skálu v bažinu a křemen v pramen (srov. Žl 114, 8).

Takže tančí celá země, že poznala hrdost Boha ze svých dětí, které jsou svobodné a zaměřené k zemi zaslíbené.

A já spatřuji radostný Boží lid, který ví, že je veden Hospodinem, že s nadšením tvoří společenství církve. Myslím na setkání mládeže v Olomouci, a i přesto že tam nejsem fyzicky přítomen a nesleduji program hlouběji, doprovázím je svou modlitbou a prosbou po požehnání. Kéž mají podobnou zkušenost jak tehdy Izrael na prahu země zaslíbené. Kéž by celá země tančila a jásala, že Bůh je tak blízko svému lidu.