Promluva 20. neděle mezidobí A

„Přivedu je na svou svatou horu“ (Iz 56, 7).

Možná se budu opakovat, ale jsem šťastný, že jsem se setkal s Bohem, že jsem byl pokřtěn, že jsem se stal součástí společenství církve. Svých rozhodnutí jsem nikdy nelitoval a každému, kdo se nachází na podobné cestě, žehnám a držím pěsti, prosím Boha, aby mu do cesty poslal kvalitní svědky víry.


Na srdci mi zvlášť leží lidé, které mám rád, kterých si vážím a kteří by vírou v Boha svůj život ještě více prohloubili. Bohužel cítím, že mi to zvlášť u těchto lidí vůbec nejde. Jako kdyby mezi nimi a Bohem stála neviditelná bariéra. Že by opravdu prorok nebyl přijímaný ve svém domově? Nebo je to má člověčina, která hatí hlásání evangelia? Anebo je to upřímnost s jakou jim představuji společenství věřících i v jejich slabosti, a tím kontaminuji „ideály“? Či Bůh sám jim z nějakého důvodu nedává dar víry? Možná je to mix všeho naznačeného…

Dnes již chápu obtížnost života smíšených manželství, kdy jeden je praktikující věřící a druhý více či méně tolerující. Nebo pracovní kolektivy bez vyznání avšak s příliš stručně formulovanými názory na víru nějakého svého kolegy.

Jak sdílet s těmi, které mám rád, své úvahy o Bohu, útěchu z modlitby, radost ze setkání s ostatními věřícími? Jak podnítit jejich existenciální hledání, onen hlad po vztahu s tím, kdo nás má rád ještě dříve, než jsme byli počati a déle než na hraně smrti? Na své otázky si nedokážu bezezbytku odpovědět. A myslím si, že je to nakonec dobře. Tato láskyplná tesknota otevírá prostor pro tvořivost, vynalézavost, citlivost při hledání cest, jak přibližovat své přátele k Bohu.

Tolik bych si přál, aby lidé v mém bezprostředním okolí nadepsali knihu o své cestě víry podobně jako známý konvertita Henri J. M. Nouwen Našel jsem domov.