Promluva 19. neděle mezidobí A

„Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl“ (1 Král 19, 11).

Rád pozoruji oblaka, mraky. Mají i různé názvy (což není v tuto chvíli vůbec důležité). Někdy vypadají jako závoj vysoko zavěšený na nebi, jindy se na nebi pasou sněhobílí beránci. V uplynulých dnech jsme také mohli vidět šedivá, olověná, těžká mračna, z nichž šlehaly blesky a draly se provazy dešťových kapek. „To je drama!“ Jásal jsem při pohledu na nebeskou scenérii umocněnou vědomím vysoké hory (Ještědu) zahalené do střapatého bouřkového mraku.


V takovém triumfálním dramatu však Bůh nebyl, dočítáme se v příběhu proroka Eliáše. Triumf se nekoná ani mezi řádky evangelia: „Petra přepadl strach, začal tonout a vykřikl: ,Pane, zachraň mne!‘“ (Mt 14, 30) Ve filmu Řeč nepřítele, je tento moment komentován velice půvabně: „Víš, proč Petr nemohl dojít po hladině až k Ježíši? Aby křesťané neměli dva Spasitele.“ „Církev shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se stále na cestě k posvěcení,“ (KKC 827) formuluje Katechismus katolické církve.

S Eliášem Bůh hovoří v jemném vánku, Ježíš odchází do ústraní, aby spočinul v přítomnosti svého nebeského Otce, a učedníci mají utišit bouři strachu ve svých srdcích. „A vítr se utišil,“ (Mt 14, 32) slyšíme závěrečná slova evangelia, kdy Ježíš vstoupí na loďku apoštolů. Asi se nám tedy nabízí předmět k uvažování. Můžeme nastavovat svou tvář jemnému vánku a naslouchat hlasu Božímu. Nebo využít příhodného počasí, které nás nezahání ke kamnům, a vzdálit se ruchu civilizace. Anebo jednoduše, bez póz, okázalosti či triumfalismu ztišit své srdce a nechat se přesvědčit Pánem: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! (…) Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14, 27.31)