PŘIJÍMÁNÍ

30. 6. 2017 15:31
Rubrika: ČLÁNKY

Promluva 13. neděle mezidobí A

„Kdo přijímá vás, přijímá mne“ (Mt 10, 40).

Poslední roky, které trávím službou v armádě, přemýšlím o základních sdílených idejích, o pilířích naší národní kulturní, duchovní tradice a o lidských hodnotách. Domnívám se, že jsme neztratili identitu, ale spíše na ni zapomněli nebo nebrali na ni zřetel.


Součástí naší kulturní a duchovní identity je umění přijímat. Heslo Evropské unie je „Jednota v různosti“. Jsme jednou kulturou, ale vnitřně velice hluboce strukturovanou. Pojí nás kromě jiného schopnost žít vedle někoho, kdo je úplně jiný, mít s ním trpělivost, tolerovat jeho odlišnost, učit se od ní, obohacovat jí svůj vlastní svět, aniž bych znevažoval nebo dokonce zapíral vlastní jedinečnost. Díky antické filosofii, římskému právu a náboženství Bible jsme se naučili žít dialogicky. Dějinně se to neobešlo bez konfliktů, rovněž dnes stojíme před otázkou, jak reagovat na někoho, kdo v sobě nemá tuto existenciální dialogičnost. Ale o tom jsem hovořit nechtěl.

Přijetí předpokládá otevřenost k přijímání. I na sobě cítím, jak mi přijímání jde stále více ztuha. Dám příklad: Jako mládežník mi vůbec nevadilo spát na nějaké akci mladých v jedné místnosti třeba s dvaceti dalšími lidmi. V semináři jsem si uvědomoval, jak už bych se kvůli pohodlí nechtěl vracet do konviktu, kde nás bylo na pokoji pět. Dnes jsem rád, když spočinu v klidu a samotě tam někde v koutě, kterému říkám „doma“. ale ještě to se mnou není snad tak zlé, když mám rád lidi a dělím se s nimi o svůj čas a prostor.

Takže vedle otevřenosti k přijímání je nezbytné určité ztotožnění se s přijímaným, s jeho potřebami, myšlenkovým světem, zvyky nebo projevy. Nejen v Bibli, ale i v jiných písemných památkách máme zaznamenáno, jak andělé a bohové přicházejí jako poutníci nebo žebráci k lidským obydlím. Zmiňuje se o tom i apoštol Pavel v listu Galatským: „Přijali jste mne jako posla Božího, jako Krista Ježíše“ (Gal 4, 14).

S přijímáním to však není zcela jednostranné, i ten, kdo je přijat, se má chovat s úctou, skromností, „nevyjídat“ (Mk 12, 40), jak říká Ježíš. Asi nikdy nezapomenu na bezdomovce, který byl neobvykle vděčný za to málo, co jsem mu mohl a chtěl poskytnout.

Mám rád jednu báseň Jiřího Wolkera. Určitě se hodí k roční době, k tématu mé promluvy a jako hezká tečka.

Pán Bůh jedenkrát přišel ke mně

jak žebrák s mošnou a holí:

Spal asi na seně,

vonělo z něho jak z červnových polí,

na prahu stanul a prosil.

 

Tenkrát měl jsem

mnoho zlých věcí, které dech úží

černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,

a že jsem byl syt,

tak vážně jsem přemýšlel,

zda lépe je zemřít či žít.

Nic jsem mu nedal, – neměl jsem rukou.

Jen jsem se styděl,

když jsem jeho oči viděl,

modré od západu k východu.

 

Pán Bůh odešel.

Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,

na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,

mnoho smutků a urážek do uzlíčku

a stříbrnou vzpomínku na matičku.

 

Teď chodím městem a Pána Boha hledám,

vím, že tu chodí s mošnou a holí,

vím, že se jednou s ním shledám,

ale už mě to nezabolí,

protože nemám žádných zlých věcí.

Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží

s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

 

„O lásku prosíme, lidé boží, –

– otevřte srdce!“

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Rubriky

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona