„Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti.“ (Žl 25, 4-6)

Stojíme na začátku jedné cesty a můžeme vnímat určitý přesah této události. Jako by tato situace vybízela k úvaze o symbolu cesty. Proto jsem také vybral biblické místo, ve kterém se o cestě hovoří. A to v trojím významu.


Za prvé ve smyslu Božího plánu, který je někdy nevyzpytatelný, překvapivý, podivuhodný. Je plný zatáček a kopců, přesto míří k jistému cíli.

Za druhé ve smyslu životní pouti člověka. „Uč mě chodit po svých cestách,“ prosí žalmista a my se k jeho prosbě přidáváme. „Uč nás žít, Bože, který nám život dáváš, diskrétně ho doprovázíš a jednou ho vezmeš k sobě.“ Je-li pro někoho Bůh spásou, pak i jeho sebeklikatější stezka vede k jistému cíli.

Třetí význam symbolu cesty je způsob života. Přeji nám, abychom nebloudili, ale putovali, abychom se na naší cestě životem setkávali se slitováním a milosrdenstvím (ať již prokazovaným či přijímaným) a abychom byli naplňováni úžasem z krásy světa.

Žehnací modlitba

Bože, požehnej tuto cestu a všechny, kdo po ní půjdou, poběží nebo pojednou na kole, ať jim připomíná, že jsou na této zemi poutníky do tvého království, že je neustále doprovázíš a chráníš a že na ni mohou obdivovat krásu naší vlasti a spolu s druhými směřovat k plnosti života. O to tě prosím na přímluvu svaté Zdislavy a skrze Krista, našeho Pána. Amen.