Promluva na čtvrtek 5. neděle velikonoční

„Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou…“ (Sk 15, 19-20)

Nedávno se mi jeden voják omlouval za občasné poznámky na adresu náboženství. „Kaplane, já jsem ateista a agnostik,“ říkal, „ale žiju podle desatera.“ Odpověděl jsem mu: „No, ale první bod desatera je ,V jednoho Boha budeš věřit‘, takže hned na začátku eror.“ Vůbec se nad různými poznámkami nepozastavuji, natož abych se nad nimi pohoršoval. Otevírají totiž dveře k další komunikaci, demonstrují, že jsem schopen reflexe vlastní víry, nadsázky a humoru.


Je však zajímavé i pokračování onoho krátkého rozhovoru. Když jsem tuto epizodu sděloval při výuce jiných vojáků, ptal jsem se jich, jaké je podle nich první přikázání desatera. Jeden okamžitě reagoval: „Nepokradeš.“ Určitě by si vzpomenul i na některá další, která se týkají mezilidských vztahů. Patrně právě tato měl na mysli i vojáček z úvodu mé promluvy.

Žít dobré, slušné, nekonfliktní, hluboké vztahy s druhými je pevný základ pro dobrý, slušný, nekonfliktní, hluboký vztah s Bohem. Lámu si hlavu, jak to zařídit? Jak vojáky i nevojáky seznámit s Bohem a dodat jim odvahu zkusit to s ním. Velice pečlivě rozmýšlím, co je podstatné, co důležité a co banální, zkrátka, „abych nedělal potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu.“ Aby to bylo opravdu k Bohu, aby si nezvolili líbivou cestu různých módních emotivních náboženských a pseudonáboženských proudů, aby nepokukovali k jiným cestám, které od Boha spíš vzdalují.

Není to jednoduché, protože čirý vztah s Bohem (čemuž říkáme víra) jednoduchý a nekomplikovaný je. Pojďme neustávat v misijním nadšení a úsilí.