Višňová – Víska

Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru. (Job 19, 23-27)

Tyto verše tak nějak vnitřně korespondují s událostí, kterou si dnes připomínáme, s touhou vytesat do kamene něco důležitého a tím to fixovat pro další generace. To důležité jsou jména i datum. Obojí nás odkazuje na konkrétní příběhy, které se udály před sto lety a bohužel mají nám mnoho co říci i dnes.


Mám rozečtenou knihu sumarizující naše moderní dějiny, které pramení v proměnách průmyslové revoluce. Tehdy se nezměnily jen výrobní technologie, ale proměnila se společnost jako taková. Sociální a politické proměny postupem eskalovali v celosvětový konflikt: „Pozvolný a většinou mírový vývoj v období první průmyslové revoluce umožnil totiž v Evropě, ale i mimo ni, aby tu přežila i tři mnohonárodnostní soustátí (Rakousko-Uhersko, Rusko a Turecko), jejichž politický systém byl tak nedostatečně zdemokratizován, že takřka zcela postrádal potřebnou pružnost a schopnost reformy, které by mu snad i umožnily řešit problém nástupu stále sílícího nacionálního dynamismu a touhy národů po politické suverenitě či autonomii. Tyto mnohonárodnostní monarchie nepřešly včas k federalizaci nebo ji provedly nedůsledně a tím se staly vnitřně vratké… tato válka – a to je v mnohém i pro naši současnost poučné – byla tedy selháním politiky v silně ekonomicky dynamizovaném prostředí.“ (MENCL, Vojtěch. Křižovatky 20. století: světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách. Praha: Naše vojsko, 1990. ISBN 80-206-0180-5.)

A tak si naši muži, tehdy jich bylo více jak milion a půl, zazpívali Červený šátečku, kolem se toč… (v německém jazyce určitě zpívali nějakou obdobu) a šli na bojiště, kde jim byla doslova sedřena kůže. Po podobných památnících na návsích a ulicích jich je do kamene vytesáno čtvrt miliónu (pokud nepočítáme čtyři sta tisíc nezvěstných).

Bojiště první světové války se vyprázdnila, smetí se uklidilo, pole obdělala, populační propad doplnil. Evropa přežila i druhou válku a studenou válku a máme se zase dobře. Jen si musíme dát pozor. Jako kdybych tváří v tvář jménům na pomníku cítil nepatrný záchvěv mrtvolného stínu války další. Jsme přeci součástí silně centralizovaných soustátí, která ztratila svou pružnost a efektivní reformovatelnost a politické moci vládne ta ekonomická.

Musíme být velice pozorní, odvážní a rozumní, jako jména na nějakém dalším pomníčku budeme leda mementem dalším generacím, že se nám to zase nepovedlo.