Promluva 23. neděle mezidobí C

„Žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14, 33).

Nevím, jestli cestujete, ale když někam jedu – a může to být na dva dny nebo na týden či měsíc – mám stále stejně plný batoh. Hlavně delší cesty prověřují, co opravdu potřebujeme a co ne. Podobně to je i při letecké přepravě. S sebou si můžete vzít nějakých dvacet kilogramů materiálu a příruční zavazadlo. I to testuje, co je nezbytné.


I Ježíš nás zve na cestu a je si vědom, že jsme spojeni s tím, co máme. Přitom mu nejde ve většině případů, abychom opouštěli svůj domov, své blízké, svou profesi nebo zájmy. Jen máme mít správně poskládaný žebříček hodnot.

I v prvním čtení jsme naslouchali určité skepsi: člověk sotva poznává soukolí světa, které ho obklopuje. Jak může proniknout hlouběji? Jaké jsou Boží úmysly? Kdybychom je znali, tak bychom jistě nalezli bájný kámen mudrců, rozuměli všem tajemstvím a získali bychom neskutečnou moc. Skepsi však propadat nemusíme, protože Bůh své úmysly zjevil.

První jeho úmysl je vtištěn do stvoření: „Budiž…!“ Bůh tvořil vše, aby to bylo a „bylo to dobré“. Když Bůh stvořil člověka, vdechl mu svobodu, se kterou může Bohu odpovědět rovněž své „Budiž…!“ Je to moudré, protože správný postoj k Bohu (bázeň Boží) je počátkem moudrosti, kořenem a současně její korunou a věděním (Sír 1, 14.18.20.27) Naše „budiž“ se uskutečňuje vždy, když se modlíme modlitbu Páně, ve zvolání: „Buď vůle tvá.“ To je každodenní odpověď na Boží úmysl nás stvořit a v životě doprovázet. „Buď vůle tvá“ je přijetím Ježíšova pozvání na cestu následování a je vědomím žebříčku našich hodnot.

Co když si Bůh prověří tuto naši ochotu, svěřit se jeho záměru nás doprovázet i vést? Co když nám vezme všechno a v našem životním batohu nezbude nic kromě víry? I přes to se budeme i dnes modlit: „Buď vůle tvá?“

Před několika dny jsem dočetl obsahově velice silnou knihu Josého Tolentina Mendoçy Otče náš, jenž jsi na zemi. Připomíná v ní další důležitou informaci o Boží vůli, kterou je láska a nic než láska. Píše: „Když se naše vůle otevře Boží vůli, stane se láska tichou harmonií našeho života, jeho pokorným a přitom vydatným projevem, jeho vůlí – i když dobře víme, že pravá láska znamená nechat se přibít na kříž. Milujeme-li, nechceme hromadit majetek a bezpochyby budeme chudší, rychleji zestárneme a opotřebujeme se a vzdáme se sami sebe.“ (MENDONÇA, José Tolentino. Otče náš, jenž jsi na zemi. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013. Inspirace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-627-3. s. 101)

Je to náročná výzva, na kterou je možné odpovědět již dnes, teď. Je jasné, že se nám životem prožene vichr nebo se nám naprosto vše převrátí se naruby, ale Boží přísliby jsou lákavé a neměnné.