Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. (Mt 8, 23-26)

Slyšeli jsme velice krátký úryvek evangelia. Ale to ne proto, abych vás nezahlcoval myšlenkami nebo nezdržoval od nějaké další oslavy, ale proto, že je obsahově velice bohaté, takřka každým slovem odkazuje na jiná biblická místa a velice trefně vyjadřuje to, o čem chci hovořit.


Cítíme z těch několika vět veliké drama: Klidná plavba se proměňuje v zápas o holý život. Tváří v tvář rozbouřenému živlu pociťuje každý člověk velikou bázeň a nepatrnost. Proto i učedníci volají: Zachraň nás! „S.O.S. – Save our souls – Spaste naše duše!“ Ježíš se postaví ve vratké loďce a s mocí a rozhodností řekne: Mlč! Nastane „veliké ticho“. Buďme pozorní: ne jen ticho, ale veliké ticho, v němž všem lidem zůstává na tváři pouze ohromení. „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ (Mt 8, 27) Tak pokračuje vyprávění evangelia. Je tu také psáno, že všichni lidé byli ohromeni, už ne jen učedníci, ale všichni lidé, kteří tomuto příběhu naslouchají a mají vnímavé srdce.

Jak jsem se již zmínil, nastalo „veliké ticho“. Jsem přesvědčený, že vy, myslivci, máte ticho rádi. Ticho naslouchající, ticho lesa, ticho večera, noci i křehké ticho toho nejčerstvějšího rána, do kterého jako první zanotuje svou árii kosák. Znáte i napjaté ticho, když na lovu míříte na svůj cíl a tajíte dech a mohli byste svědčit i o tichu po výstřelu, kdy srnec nebo kanec zhasne a vy mu v tichu vzdáte čest.

Ticho není jen absence hluku, nebo slov. Ticho je harmonie tónů. Ticho není jen vnější slupkou, do které můžeme být zabaleni, protože i mlčíce můžeme uvnitř sténat nebo křičet. Jak krásné je pak i slovo, které se zrodí z kolébky ticha. Je blaženější při modlitbě mlčet než mluvit, protože ten, kdo mlčí, naslouchá.

Antoine de Saint Exupéry ve své knize Citadela napsal nádherný hymnus na ticho. Rád bych vám ho zde přednesl: „Napíši hymnus na ticho. Ty, které rozezníváš plody. Ty, které obýváš hrobky, sklepy a stodoly. Nádobo medu z píle včel. Moře odpočívající ve své plnosti. Ty, do něhož uzavírám své město z výše hor. Utichl jeho ruch a pokřik a zvonění jeho kovadlin. To všechno je již pozastaveno v nádobě večera. Oko boží, bdící nad naší horečkou, plášti boží, rozestřený nad lidským hemžením. Ticho žen, které se staly tělem, v němž zraje plod. Ticho žen pod bohatstvím jejich těžkých ňader. Ticho žen, ty ticho všech marností dne i života, v němž jsou dny svázány. Ticho žen, ty svatyně a trvání. Ticho, v němž se odehrává jediný běh k zítřku, který někam vede. Žena poslouchá, jak dítě v břiše kope. Ticho, ty pokladnice, do níž jsem uzamkl všechnu svou čest i krev. Ticho člověka, který se opřel o lokty a přemýšlí a od té chvíle pouze přijímá, aniž vydává, a vydobývá jádro i myšlenek. Ticho, které mu dovoluje poznat a které mu dovoluje nevědět, neboť je někdy dobré, když člověk neví. Ticho, které je odmítnutím červu, parazitů a plevele. Ticho, které tě chrání, když rozvinuješ myšlenky. Ticho myšlenek samotných. Odpočinek včel, neboť med je hotov a bude už jen uloženým pokladem. A bude zrát. Ticho myšlenek, které si chystají křídla, neboť je špatné, když tvé srdce či duch nedoznají klidu. Ticho srdce. Ticho smyslů. Ticho vnitřních slov, když bylo vše řečeno, vše uděláno. Neboť je dobré, když nalézáš Boha, Boha, který je tichem věčnosti. (…) Ach, Pane, kéž jednoho dne, až uplyne veškerý čas a ty budeš svážet to, co jsi stvořil, kéž tomu žvatlavému lidskému rodu otevřeš svou velikou bránu, a kéž ho srovnáš do své věčné stáje, a kéž nás vyléčíš z otázek tím, že jim odebereš smysl!“ (Citadela, XXXI.)