Promluva na památku svaté Ludmily – 16. 9.

Docela mne zaujaly texty dnešní Denní modlitby církve, konkrétně úryvek z nejstarší legendy o svaté Ludmile: „A poněvadž byla blažená Ludmila nejen první matkou věřících v české zemi, ale stala se také jejich první přímluvkyní v nebi, vyžadují její zásluhy, aby jí věřící vzdávali náležitou úctu.“


Zcela nepochybně bylo v době života světice na území naší země mnoho křesťanů. Vždyť zemí prošli misionáři tak zvané iroskotské misie, určitě tu žili křesťané pokřtění v Řezně, Pasově, na Velké Moravě. Věřím, že mnozí z nich usilovali o svatý život podle evangelia a někteří zemřeli jako vyznavači, mučedníci nebo v pověsti svatosti. Ale mezi těmito všemi nám za vzor a matku věřících byla dána kněžna a kněžka Ludmila. Ve svých rukou držela moc své přirozené autority, moudrost zušlechtěnou Božím slovem, příkladnost života, neboť „lampu, nestaví pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě“ (Mt 5, 15).

Při mém setkání s legendou o mučednici Ludmile si nemohu nepostesknout nad chmurnou diagnózou našeho národa doktora Maxe Kašparů: „Dva názory se mi jeví mylné. První říká, že jsme nejateističtější národ v Evropě, ne-li na světě, druhý říká, že vyznáváme křesťanské hodnoty. Není tomu tak. Náš národ už není křesťanský, ale rychle se v něm šíří pohanství a idolatrie. To jsou také dvě velká a silná náboženství.“

Nebylo by dobré a moudré začít se soustředit na poselství osobností našeho národa? Na jejich životní styl? Na jejich odkaz, dědictví? A určitě začít hledat současná světla, která by mohla „zářit všem v našem domě“. Potřebujeme i dnes otce a matky víry, která je svěží, činorodá, přitažlivá a nakažlivá.