Úvaha nad liturgickými texty 22. prosince.

Mši svatou jsem slavil až večer. Zítra je neděle čtvrtá v letošním adventu a v pondělí Štědrý den. Četl jsem první čtení z První knihy Samuelovy: „Modlila jsem se za tohoto chlapce a Hospodin mi dal, zač jsem ho tak naléhavě prosila. Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl jeho po všechny dny, co bude živ. Je vyprošený pro Hospodina.“ (1 Sam 1, 27-28)


Žasl jsem nad velkorysostí Chany, která si vymodlila dítě, které vzápětí daruje Hospodinu. Nedokážu si představit, že by se podobně chovala nějaká žena dneška. Možná by řekla, že si ho vymodlila na Hospodinu, ale patří přeci jí. Asi by se po několika letech divila, kdyby jí oznámil, že odchází do kláštera nebo do semináře anebo by si ho Hospodin vzal k sobě.

Také jsem si vzpomněl na několik žen, které jsem potkal a které si vyprošovaly na Hospodinu dítě.

A četl jsem na bezbřehém internetu o radosti mladíka, který si pochová narozeňátko, nebo starosti s takřka nekonečnou kaskádou dětských nemocí sice neočekávaného leč milovaného dítěte.

Závěry žádné nedělám. Snad jen že život viděný z nadhledu je rozmanitý, pestrý, překvapivý. Často není jednoduchý a okamžiky radosti jsou mnohdy doslova vydřené.

Moc bych si přál zakusit radost Chany i Marie, jejíž chvalozpěv jsem četl v evangeliu, zakoušet nadšení z Boha, který toto vše tvoří, počítá i s naší nedokonalostí a vede do Božího království, protože „on sám pak bude pokojem“ (Mich 5, 4a). Ale to je již verš zítřejšího prvního čtení.