Promluva 4. neděle adventní C

„Slyš, Izraelův pastýři … pečuj o tuto révu“ (Žl 80, 2.15; liturgický překlad). Žalm osmdesátý má dvě hlavní části. V první z nich je Bůh zobrazován jako pastýř, ve druhé je vinařem Izraele. Když se nad tím zamyslíme, může nás napadnout otázka, zda tato dvě povolání jdou dohromady. Pastýř je kočovníkem, vinař je naproti tomu po generace spojen se zemí, kterou obdělává. Pastýř své ovce přivede na pastvinu a když ji stádo spase, pokračuje dál. Vinaři trvá roky než půdu zúrodní a vypěstuje révu, z níž získá mošt, který vyzraje v nápoj králů a kněží.


Žalm se stal autobiografií izraelského národa, který vychází z egyptského otroctví na poušť, kde se odevzdává Božímu vedení. Bůh se stává jeho pastýřem. Vede své stádo do země zaslíbené. Cestou jej sytí zázračným chlebem z nebe a napájí vodou ze skály. Když jej pak přivede do země, kterou jim přislíbil, svou péči proměňuje. Zasazuje Izraele do země jako vinnou révu, obdělává ji, skrápí požehnáním jako deštěm a rosou, raduje se spolu s lidem z plodů věrnosti.

Ježíš přichází, aby nás rozptýlené, hladové, prahnoucí, unavené a zoufalé ovce shromáždil a přivedl do Božího království. Jeho příchod se uskutečnil narozením v Betlémě, uprostřed pastýřů, jako kdyby tím chtěl vyjádřit: „Jsem jedním z vás, jsem také pastýř.“ Později to sám říká: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (Jan 10, 14-16)

Apoštol Pavel píše dopis do Korintu: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama“ (2 Kor 5, 1). Až bude jednou stan kočovníků zbourán, budeme navěky zasazeni do nebeské vinice.

Co tedy dělat konkrétně? „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ (Žid 4, 7) A ono dnes může nastat dnes nebo zítra nebo pozítří…