Promluva na Svátek Svaté Rodiny

„Synu, ujmi se svého otce v jeho stáří, nezarmucuj ho, dokud je živ. Pozbývá-li rozumu, ber na něho ohled, nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle.“ (Sir 3, 12-13)

Nedávno mne volala nějaká paní, že její maminka slaví své vysoké životní jubileum, ale leží v nemocnici. Přemýšleli s rodinou, jakou radost by jí udělali. Vzpomněli si, že maminku, která byla hluboce věřící, by potěšila návštěva kněze. Navštívil jsem ji rád. Její děti nebyly jen její korunou vztahu s manželem, ale i její chválou ve stáří.


Žít se svými rodiči může být v dnešní době velice náročné. Přesto setkávat se s nimi je užitečné. I zde může platit rčení: Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my budete i vy. Ti, kteří nám jsou ve tváři podobní, jsou naším zrcadlem z budoucnosti. Je užitečné poznávat, zda své rodiče následovat, nebo poučit se.

Co lze na starých lidech obdivovat? Zcela jistě zkušenosti. Je však nutné starým lidem věnovat čas k naslouchání a umět používat s laskavostí síto, které pročistí zkušenosti hodnotné pro současnost.

Stáří podobně jako nemoc třídí podstatné od nepodstatného. Více než do extenzity starý člověk žije intenzitu každého okamžiku. Je mu drahá každá podaná ruka, každé dobré, vlídné, laskavé slovo. Staří lidé tíhnou k tichu, ke ztišení, k meditaci a modlitbě. Samozřejmě kromě těch pošetilých směšných starců, kteří si „přejí dlouho žít, ale nechtějí být staří“ (anglický spisovatel J. Swift).

Známe moudrost svých rodičů, prarodičů a dalších předků? Může to být moudrost jednoduchá, ale hluboce pravdivá. Známe dobré a následováníhodné vlastnosti svých rodičů? Pokud ne, pak času není na zbyt. Vždy se ptám pozůstalých, když domlouváme pohřeb: Jaká byla vaše maminka? A nevědí. Mrzí mne to, že neví.