Na národní setkání mládeže do Žďáru nad Sázavou jsem jel s touhou sloužit jako kněz na periferii všeho dění. Neměl jsem na setkání žádný jiný úkol, kromě jednoho svědectví o svém povolání. Dokonce jsem nedoprovázel žádnou skupinu mladých, i když jsem dlouho před setkáním nabízel své síly mládeži z Moravské Třebové a ze Svitav. Nedokázal jsem však vejít do jejich „kruhů“. Také jsem propásl pozvat žáky naší vojenské střední školy – přinejmenším ty, o nichž vím, že jsou věřící.

 


Když jsem se objevil před školou, kde jsem měl být ubytován, zděsil jsem se, z přítomného hroznu mladých jsem neznal nikoho. Po nějaké chvíli se tu a tam začali objevovat mí spolubratři kněží nebo povědomá tvář, ale vždy taková proměněná dospíváním. „Pět let neúčasti na pastoraci mládeže je mnoho,“ běželo mi hlavou.

Nebyl jsem ani pořadatel, ani nikdo oficiální, kdo tvoří duši setkání. Nejsem středem setkání, ale jako ten, kdo slouží, naslouchá, podněcuje, doprovází. Začal jsem oslovovat mladé, seznamovat se stylem „padni komu padni“. Tato generace mladých lidí se mi zdá taková zakřiknutá, plachá. Každý je tak trochu zavinutý do sebe, každý pojímá tak jednoho, dva kamarády, s nimiž přijel, nebo jen společenství z farnosti. Myslím si, že jsem úspěšně bořil tyto bariéry a pokořoval vzdálenosti srdcí. Stalo se mi, že jsem kráčel podél fronty na oběd uložit si batoh, vzít lžíci a postavit se do dlouhé řady hladových čekajících. Oslovila mne jedna dívčinka: „Nechcete oběd navíc?“ „Uvidíme, hned se vrátím,“ odpověděl jsem a šel uložit tan batoh. Vrátil jsem se k nim, poděkoval, a začal se ptát klasickou baterii otázek: „Kde jste byli dopoledne? Jak se vám ta přednáška líbila? Odkud jste?“ Domníval jsem se, že ta dívka a dvě další, které stojí za ní jsou kamarádky. Zjistil jsem, že jsou z opačných konců republiky. Nakonec začaly hovořit i mezi sebou a společně jsme také poobědvali.

Nebo jsem v pátek potkal jednu známou skautku: „Kdy jsi přijela?“ „Dneska. Ale asi zítra odjedu. Jsem tu sama. Nebaví mne to.“ Seznámil jsem ji tedy se dvěma dívkami, které vedle mne zrovna seděly na zábradlí (jména si raději vymyslím): „Petro, tohle je Karolína a Dita, jsou z Pardubic. Jsou tady se svým spolčem.“ Pak jsem se na ty dvě obrátil: „Ujměte se Petry, vždyť by to byla škoda, aby odjela.“ Souhlasně přikyvovaly. Po chvilce Petra řekla: „Tak já už jdu.“ „No počkej, to se nedomluvíte, kde se třeba sejdete?“ Nedošlo k tomu a kdo ví jak to dopadlo. Jen mne to na ty dvě žáby mrzelo, že nebyly schopny vyvinout za nehet iniciativy. Možná že Petra skutečně odjela.

Při přesunech jsem nechtěl chodit sám, vždy jsem se snažil k někomu přitočit. Byl z toho zajímavý rozhovor, ale někdy i odmítnutí. Moc bych přál mládeži, aby se nebála oslovit na podobných setkáních někoho úplně neznámého, protože nikdo není na takových setkáních cizí. Hrozí jen odmítnutí, ale to je přeci prkotina. Na druhé straně se z takového nenaplánovaného setkání může zrodit spolupráce schol, zajímavá destinace na výlet vlastního spolča, přátelství na www.signaly.cz nebo přátelství hlubší, to na celý život.

Z katechezí biskupů mne zaujaly následující myšlenky: „Jednoduchá, leč účinná modlitba k Duchu svatému, kterého jinak moc nevzývám a neznám jako třeba Ježíše: Pomoz mi, Duchu svatý, aby se mi chtělo, když se mi nechce.“ Když jsem přijel domů, hned večer jsem se ji modlil před zapnutým počítačem, který brouzdal po internetu, místo toho, aby si odpočinul. Plodem této modlitby bylo přesunutí pozornosti z internetu na film. Tak napoprvé se mi to nepovedlo, ale to vyladím.

„Na přímou otázku: Věříš? Je jediná nezbytná odpověď: Věřím. To je vyznání, které může samozřejmě vzbudit posměch, nepřijetí, zaškatulkování, ústrky. Ale za takové vyznání byli křesťané popravováni, vězněni, mučeni. Anebo mé vyznání vzbudí naprosto neočekávanou odezvu: Co mám tedy dělat, abych se jím stal i já? (viz. Sk 2, 37)“

„,Neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný.‘ Velikou věcí může být a) početí Božího Syna; b) setkání s archandělem; c) dar mateřství, početí jako takové, nový život pod srdcem ženy.“

Ezechiel viděl suché kosti, kostry. Tak může vypadat pohled na naše společenství: desítky pokřtěných, provokomunikantů, formálních kajícníků stojících ve frontě na první pátek před zpovědnicí, církevně sezdaných a každou neděli sedících v kostelních lavicích. Formální příslušnost k církvi, přijetí iniciačních svátostí atd. je kostrou života z víry. Něco mu však chybí. Co jsou v Ezechielově vidění šlachy, maso, kůže a nakonec dech života?

Jedno ráno jsme se účastnil ranního rozjímání se sestrami dominikánkami. Sestry učily lectio divina. Rozjímali jsme úryvek z 1. knihy Samuelovy (26, 2 – 22) o Abišajovi, Davidovi a Saulovi, který Davida pronásledoval. Zapsal jsem si poznámky charakterizující tyto tři postavy. Nejsou nijak systematické, publikuji je zde proto, aby nezmizeli v propadlišti zapomnění:

Saul: Chlap – král hnaný nenávistí. Chce vyřešit svůj problém jménem David. Chce zlikvidovat ohnisko nahlodání svého absolutismu. Chce se zbavit své nejistoty, své konkurence. Je hnán nenávistí, která neváhá podstoupit útrapy cesty pouští, horami. Nejistota obalená mocí. Demonstrace síly, kterou nic nezastaví.

David: utíká, skrývá se, neútočí otevřeně. Věří asi, že řešení vyžaduje čas. Vkládá svou malou spravedlnost do té veliké Boží. Je si vědom nesamozřejmosti Božího požehnání i těm, kteří si to nezaslouží. Trefuje se do samého nitra – do Saulovi nenávisti. Usvědčuje, nabízí jiné řešení.

Abišaj: Ač má dobrou vůli, je Davidovi falešným prorokem. Interpretuje ani ne tak Hospodinovu vůli, jako spíš svoji.

Jak jsem už psal výše, na setkání jsem měl svědectví o hledání svého povolání ke kněžství. Je hodně spojeno s mým obrácením. Během své řeči jsem hodně důrazně oslovil přítomné mladé: „Pokud zde na tomto setkání neotevřete otazníky, které s sebou přinášíte, budete hloupí. Ke své škodě!“ Musím říci, že na základě tohoto mého bouření, jsem zažil dvě velice silné zpovědi a dva dlouhé rozhovory. Bohu díky za ty balvany, které padaly ze srdcí dotyčných. A vůbec, zpovídal jsem málo, ale když už, tak to byla síla. Domnívám se, že cíl mé přítomnosti na setkání byl dosažen, i když jsem z oficiálního programu neměl takřka nic.

Také jsem učinil posun ve svém osobním životě. Dokázal jsem totiž říci jednomu člověku, že mne před několika lety velice zranil, že je ta rána stále ještě živá, ale že jsem odpustil a že se dostávám do stavu, kdy chci začít s rekonvalescencí.  Škoda, že se o této vnitřní záležitosti nedá psát konkrétně, ale to přinese třeba ještě čas. Myslím si, že se to stane naději přinášejícím svědectvím mnoha dalším lidem, kteří v některých vztazích upřímně bojují a to roky.

Na setkání jsem také znovu zažil radost z mladé církve. Mohl jsem opět říci některým biskupům, že se za ně modlím, že jejich služba je velice náročná. Jsem rád, že jsme z jejich úst slyšel slova: „I my jsme slabí lidé.“ Cítím, že jsou naši pastýři pod velikým tlakem snad ze všech možných stran. A viděl jsem na nich, jak zestárli. Také mne osvěžilo setkání se svými spolužáky. Plánoval jsem takové neformální ročníkové setkání, ale na ně nakonec nedošlo. Ale bylo nás tam opravdu hodně – aspoň k patnácti.

Je jasné, že těchto několik řádek není schopno postihnout pestrou paletu detailů, které teď zpětně budou tanout na mysli. Ale ty, které jsem se pokusil postihnout, jsou možná trochu křiklavější a vybavili se mi bezprostředně po návratu.