Promluva 3. neděle velikonoční B

Když jsem si pročetl dnešní liturgické texty, nemohu jinak než kázat znovu a znovu to samé, co mnoho jiných kazatelů přede mnou podobnými slovy.


 

„Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili…“ (Sk 3, 14-15a) Hledat vinu výhradně v židovském národě je, doufám již několik staletí, vykořeněno. Učí tomu potridentský Římský katechismus: „Jelikož naše viny přivedli Ježíše k popravě na kříži, pak ti, kteří se utápějí v nepravostech, znovu křižují svými hříchy Božího Syna ve svých srdcích, nakolik v nich přebývá a uvádějí ho v posměch.“ (KKC 598) Zanedlouho budu s naléhavostí vyslovovat slova Kristova: „Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za nás a za všechny na odpuštění hříchů.“ Mám chuť zpívat píseň: „Díky za tvůj kříž…“ Nebo vyznávat: „Pane, nezasloužím si…“ Přesvědčovat Ježíše přítomného dnes v tuto hodinu zde, uprostřed našeho společenství: „Pane, opravdu si tě nezasloužím…“ Ale současně, jedním dechem se s důvěrou a touhou vrhat do náruče jeho Milosrdenství: „…ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“

Ve druhém čtení jsme slyšeli: „Kdo říká: ,Poznal jsem ho‘, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy“ (1 Jan 2, 4). Dovolí nám kněz Jan hrát si s významem jeho slov? „Kdo říká: ,Nepoznal jsem ho‘, a jeho přikázání zachovává, je v něm pravda?“ „Kdo říká: ,Nepoznal jsem ho‘, a jeho přikázání nezachovává, je v něm pravda?“ Nebo: „Kdo neříká: ,Poznal jsem ho‘, a jeho přikázání nezachovává…?“ Slova se nám motají, jak se v nich vyznat, přesto se v nich naleznou všichni. Hlavně Bohu nelhat! On se nad námi slituje, až vystřízlivíme ze svého omylu, nebo procitneme ze své nevědomosti nezaviněné i zaviněné. V obou čteních jsme my, kteří jsme ho poznali, voláni k pokání. A definice pokání, vnitřního pokání je následující: „Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, (…) touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti“ (KKC 1431).

Díky milosti odpuštění a vdechnutí pokoje se stáváme znamením pro svět, pro naše blízké i bližní, že ten, který proléval v kalichu svou krev a své tělo na oltáři nabízí jako chléb všednodennosti žízní po naší odvaze přibít ho ještě jednou a s nadějí na definitivnost ke dřevu kříže.