Promluva 2. neděle velikonoční B

„Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné“ (Sk 4, 32). V Katechismu katolické církve se píše: „(Sedmé přikázání) s ohledem na obecné blaho požaduje, aby se respektovalo všeobecné určení statků a právo na soukromé vlastnictví“ (KKC 2401). Církev tak přiznává, že ne všechno, co vlastníme musíme sdílet s ostatními. Že by byla praxe církve v kolizi s Božím slovem? Nemusí to tak být.


 

Je přirozené, aby každý člověk vlastnil svůj majetek, aby se učit při jeho správě ctnosti mírnosti (uměřenosti), spravedlnosti a rovněž také solidarity. Majetek nám může být i pokušením závidět, být chamtivý, nechat se zotročit hmotnými věcmi, mamonem.

Jak už jsem naznačil dříve, majetek je v učení církve oprávněné nabývat, „aby se zajistila svoboda a důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby těch, za které nese zodpovědnost,“ (KKC 2402) ale také aby sloužil k projevování bratrské lásky.

V úvodním verši však není řeč jen o majetku, ale i o sdílení srdce. Pro skutečné a pevné sousrdcí mystického Těla Kristova je potřeba po dvou tisících let ještě mnoho vykonat. Mezi námi je mnoho věřících, kteří jsou samotní, ba dokonce si ve své samotě libují. Není o nich možné tvrdit, že mají povolání poustevníka. V našich vztazích platí, že přirozené předchází nadpřirozené.

Chtěl bych zde poděkovat všem, kdo se snaží sdružovat věřící. Ne jen k modlitbě, ale i k rozhovoru, vzájemné pomoci, sdílení radostí i bolestí života. Chtěl bych poděkovat všem, kdo vytváří otevřená společenství schopná přijmout mezi sebe kohokoli. Chtěl bych poděkovat i všem, kdo se vnitřně trápí naší nejednotou a modlí se za uzdravení této choroby. Kéž se vzkříšeným Pánem sdílíte především pokoj a dar Ducha útěchy.