Promluva na pondělí po 2. neděli velikonoční

„Když byli Petr a Jan propuštěni, vrátili se mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší. Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.“ (Sk 4, 23.31) Z vyprávění Skutků apoštolských vysvítá určitý rytmus jejich života z víry: Kázání a skutky ve jménu Ježíše – uzdravení a obrácení – svědectví před autoritami a zákaz kázání či potrestání – návrat do společenství věřících a sdílení prožitého – modlitba a Boží odpověď.


 

Jak vypadá vzorec našeho života z víry v konfrontaci s dějinami prvních křesťanů? Nechci být ukvapený v odpovědi. Žádnou všeobsažnou a stručnou odpověď nemám.

Jsou společenství, která jsou založena ryze misijně. Mám na mysli křesťany letničního charakteru. Jiná jsou v opačné poloze. Věřící se mezi sebou ani neznají, jsou pouhými konzumenty duchovních programů, účastní se izolovaně od druhých institucionalizovaných modliteb. Kontakt s duchovním správcem udržují zase jen formální při zpovědi, kde vlastně jen heslovitě vyznají hříchy. Nemají zájem o žádné jiné pozvání. Žijí svůj svět.

Tušíme, že někde mezi těmito úvratěmi se nacházíme a chceme nacházet. Když si vezmeme rámec života prvních křesťanů jako svůj vzor, pak můžeme poznávat svá slabá místa a pokusit se je doplnit, nasytit, posílit.

Napadla mne ještě jedna asociace bez úsilí o rozvinutí. Co se když dospělost a vyváženost ve víře projevuje vztahem k Duchu svatému? Není Duch svatý tou silou, která nás shromažďuje, sjednocuje, inspiruje, posílá, činí skrze naše úsilí dílo Boží, vkládá nám do úst slova svědectví a modlitby?